Novinky v DPH a vznik MOSS – aneb hubíme podnikatele

Evropští i čeští úředníci se asi náramně nudí, takže vymysleli úžasný nápad s placením DPH v zemi pobytu zákazníka, nikoliv prodejce! Aneb velký krok k vymýcení malých podnikatelů (a další jsou v plánu na rok 2016). Řada webů informuje o vzniku centrálního platebního místa MOSS, ale už zcela opomíjí zcela nesplnitelné byrokratické požadavky. Přehled „pro veřejnost“ si můžete stáhnout z webu finanční správy.

Jak to bude fungovat?

Od 1. ledna 2015 (čtete správně!!!) jsou úplně všichni poskytovatelé jakýchkoliv online služeb a elektronického zboží povinni platit DPH v místě pobytu zákazníka! A to buď tak, že je zákazník podnikající plátce, pak se vystavuje faktura bez DPH a zákazník zaplatí DPH sám. Anebo, což je mnohem horší, je zákazník nepodnikající osoba. Pak je povinen poskytovatel služby uhradit DPH za něj a to v dané zemi EU! Nápověda – v EU je cca 70 různých sazeb DPH. Jedinou drobnou výhodou je vytvoření centrálního platebního místa MOSS, takže je možné vše podat na jednom místě. Od roku 2016 jsou však povinné měsíční přehledy k DPH = ročně musíte 12x podat přehledy k DPH, 12x přehledy k MOSS a pak to vše ještě nacpat do daňového přiznání.

Co to znamená?

To znamená, že bez ohledu na obrat, od 1. ledna budou všichni online podnikatelé prodávající v EU mimo ČR donuceni stát se identifikovanou osobou anebo plátcem DPH. (MOSS neplatí pro země mimo EU) Dále budou donuceni špehovat všechny své zákazníky a jednoznačně prokazovat místo prodeje. Údaje musíte archivovat 10 let (!) a samozřejmě musíte absolvovat všechny nezbytné zhovadilosti na UOOU kvůli ochraně osobních údajů. Veškeré náklady na drastické navýšení administrativy, zásadní omezení platebních možností, zvýšení daňové zátěže, zvýšení poplatků, drahá technická řešení prodeje, sledování zákazníků a archivaci hromady písemností a údajů ponese výhradně prodejce. Na výmluvy našich zákonodárců, že se jedná o směrnici EU, zbývá jen dodat, že skoro nikde v EU neexistuje vynucené plátcovství DPH (ev. identifikovaná osoba k DPH) od nulového obratu jako v ČR!

Dokazování místa prodeje

Zapomeňte na snadné online platby přes PayPal. Musíte šmírovat IP adresu zákazníka, číslo bankovního účtu, číslo SIM karty či další údaje a z nich dvěma shodnými a nezávislými způsoby potvrdit místo pobytu. Samotné tvrzení zákazníka přitom není rozhodující. Už teď se jistě všichni těší, jak si Francouz na dovolené v Irsku objedná přes anglickou SIM nějaký e-book.

Ekonomika online „služeb“

Díky novým předpisům se prodej obrovského množství online služeb či licencí stává naprosto neekonomický. Díky vynucenému šmírování enormně roste komplikovanost samotného prodeje, což zvyšuje náklady a navíc odrazuje zákazníka a drasticky snižuje konverze. I bez ostatní administrativy je kámen úrazu zejména placení, protože kvůli šmírování nelze použít většinu jednoduchých (a cenově dostupných) služeb. Bankovní převod či platba přes karetní terminál je pro většinu plateb díky vysokým poplatkům naprostý nesmysl.

Podivné úvahy EUroúředníků

Je zajímavé, že tyto nové předpisy platí i pro každého, kdo něco prodává občanům EU z třetích zemí. Zde už opravdu zůstává rozum stát, proč by vůbec tyto země a firmy měly podobnou euro-zhovadilost řešit. Firma v USA podniká podle zákonů v USA, má místo daňového plnění v USA a evropská DPH jí fakticky může být ukradená. Podle logiky EU by zřejmě každá firma měla platit daně a sledovat předpisy v každé zemi, ze které může pocházet její zákazník?!

Jaké existuje řešení?

První legální řešení je vše honem překopat a snažit se vyhovět požadavkům MOSS. To ale zřejmě nepůjde, protože úředníci (jako obvykle) sami vůbec neví jak by to mělo být. Hlavní zádrhel je ovšem to, že daným předpisům prakticky nejde vyhovět, protože požadavky jsou prostě nesplnitelné.

Jediným rozumným řešením pro malé podnikatele proto zůstává využívat služeb prostředníka. Ten je buď plátce v EU – takže není třeba řešit MOSS, ale je nutné být plátce DPH či osoba identifikovaná k DPH. Anebo je to firma mimo EU a pak není třeba ani to. Prostě firmě vyfakturujete svou provizi z prodeje anebo ji přiznáte na základě čestného prohlášení. Zda firma řeší MOSS a platby DPH v EU už je výhradně její problém, ne váš.

Další možná řešení budou fungovat, ale nejsou úplně ok z pohledu euroúřadů. Podle mě však nejsou v pořádku ani předpisy EU, takže je na každém, jak se rozhodne. Řešení je buď pracovat na falešnou identitu ze země mimo EU, například mít vše na fiktivní osobu z USA. Druhá možnost je založit právnickou osobu mimo EU, ideálně s anonymním vlastníkem. V obou případech byste sice teoreticky měli platit daně v ČR, fakticky však neexistuje žádný snadný způsob, jak něco podobného dokázat.

Strčte si DISQUS někam!

Vážení, drazí, používáte na svém blogu či webu DISQUS? Pak vám opravdu koment nepřipíšu. A víte proč? Protože mě aplikace a služby na dolování citlivých osobních dat serou! Nehodlám se nikde přihlašovat přes soc. sítě ani přes vynucené služby třetích stran, které mi pak lustrují sociální profily, sdílí můj mejl čert ví kde a vkládají bez mého svolení různé sračky ke mně na Facebook a podobně.

Všichni už jsme jistě ve všech možných službách, sítích, skupinách a povolili jsme řadě aplikací přístup ke svým datům. Je opravdu nutné přidávat ještě další? Je tak strašný problém dát na web captcha nebo kontrolní otázku? Takže pokud máte problém s poskytnutím zpětného nofollow odkazu a nutíte uživatele používat další nesmysly, přicházíte o komentáře. Nepochybuji, že stejný problém s DISQUS má poměrně dost lidí, nejen já.

Proč nenahrávat obrázky na sociální sítě?

V současnosti je sociální marketing skloňován téměř všude a bez sociálních sítí si málokdo umí představit propagaci. Když je nemáte, jako byste nebyli. Ovšem podmínky užití sociálních sítí skrývají řadu velice nepěkných věcí, v ČR dokonce jsou hodně na hraně rozporu s autorským zákonem. Další text je psán s ohledem na fotky, ale platí samozřejmě také pro texty či video.

Nahráním fotky poskytujete trvalou a převoditelnou licenci

Zdá se vám to neskutečné? Ale je to tak! Nahráním fotky na Pinterest, Facebook či Twitter garantujete poskytovatelům sociálních sítí trvalou a převoditelnou licenci. Převedeno do lidské řeči, nahranou fotku může sociální síť používat skoro libovolným způsobem, včetně prodeje či poskytování smluvním partnerům! Vás nemusí nijak informovat, nic vám neplatí a dokonce ani nemá povinnost uvést autora. Licence je trvalá, tedy nezanikne například smazáním fotky ze sociální sítě. Jako bonus ovšem nesete plnou právní odpovědnost za užití. Tedy pokud třeba sociální síť použije fotku ke komerčním účelům a vy nemáte souhlas fotografovaných osob, nesete v případě žaloby odpovědnost vy.

Kradení fotek nikdo neřeší

Sociální sítě nijak neřeší jednoznačný fakt, že drtivá většina nahraných fotek byla autorům ukradena. Spokojeně se schovávají za DMCA a plnou odpovědnost nese ten, kdo kradenou fotku nahrál či nasdílel. Běžní uživatelé jsou zvyklí cokoliv a kdekoliv kopírovat a sdílet, nějaké drobnosti jako autorský zákon či pouhá slušnost jim nic neříkají. A sociální sítě samozřejmě kradení obsahu vítají, protože na tom vydělávají miliardy.

Internet je veřejný prostor, ale…

Mnoho lidí, včetně online podnikatelů, má bohužel stále dojem, že internet je veřejné místo a mohou si dělat co chtějí. Stejně jako na náměstí stojí socha a můžete ji prohlížet či dokonce na ní posedět, můžete libovolně prohlížet obsah na webu. Ovšem nemůžete tu sochu odnést domů nebo dokonce prodat, stejně tak nemáte právo někde postahovat cizí fotky a vkládat je na sociální sítě, takže pozor. (Vkládáním je i oblíbené pinování fotografií přímo z webů na Pinterest!) Vystavujete se dvojímu nebezpečí, protože po vás může škody požadovat jak sociální síť (za fotky nesete plnou odpovědnost), ale stejně tak může požadovat náhradu autor.

Vždyť přece o nic nejde

Mnoho lidí o problému vědělo, ale nijak ho neřešili. Častá výmluva byla, že přece o nic nejde a sociální sítě fotky nijak masivně nevyužívají. Pak začal Pinterest prodávat pohlednice či další předměty s nahranými fotkami a rázem mnoha lidem sklaplo. Do budoucna lze očekávat podobné projekty také u Facebooku a Twitteru, možnost komerčně využít miliardy fotek je prostě příliš lákavá. Mnoho lidí nahrává fotky ve velkém rozlišení, řada lidí umí i celkem slušně fotit a neuvědomují si tento problém, což je samozřejmě pro provozovatele sociální sítě potenciálním zlatým dolem. I kdyby z mnoha miliard fotek na Facebooku bylo využitelná pouhá setina procenta, pořád se bavíme o milionech fotek.

Jak a co nahrávat na sociální sítě?

Na sociální sítě nahrávejte pokud možno jen odkazy na články a fotky, sociální sítě si z nich umí udělat náhled. Nahrajete však pouze odkaz, nikoliv fotku, a tím pádem sociální síť nezískává práva k takové fotce. Pokud z nějakého důvodu nahráváte fotky přímo, zmenšete je na šířku přibližně 650-800 pixelů a označte je výrazným vodoznakem, ideálně s webovou adresou či jménem autora. Pochopitelně smíte nahrávat pouze vlastní či legálně zakoupené fotografie. U zakoupených licencí k fotkám ovšem pozor na fakt, že nemáte právo komukoliv udělit licenci k dalšímu užití či přeprodeji a tím porušujete podmínky sociální sítě i podmínky fotobanky či smlouvy s autorem! Ve většině případů se sice nic nestane, ale zejména v budoucnu budou takové právní problémy jistě přibývat.

Zamyšlení nad PPP

S Pay Per Post (PPP) systémy to v ČR není zrovna valné. Inzerenti mají obvykle nereálné požadavky, zato nabídka značně kulhá. Nějak se mi zdá, že spoustě lidí nedochází kolik práce a času stojí vybudovat kvalitní obsahové weby a že doba PR-webů a katalogů je v nenávratnu. A majitelé solidních webů nebudou publikovat odpadní články za pár korun.

Proč mě nabídky nezajímají?

Na PlaCla jsem skončil ještě před začátkem – nemám ranky. Nevím který mameluk přišel na takový nesmysl, protože některé weby přijaté do PlaCla nelze označit slušným slovem a spousta slušných obsahových blogů a magazínů se tam nedostala – nejen já. Na KupClanek jsem pár textů napsal, ale vždy jen přímé zakázky. Nabídky umístění „PR článků“ nelze označit jinak než jako směšné. Opravdu si nezaneřádím kvalitní obsahový web nějakým článkem o půjčkách nebo slevách za pár desítek korun. A to pomíjím fakt, že inzerenti často požadují ještě sepsání článku za směšné peníze, chtějí umístit XY nesmyslných frází, nadpisů a nejlépe 3 follow odkazy!

Nesmyslně nízké ceny

Když se podíváme na ceny PR článků, tak je to zoufalost. Vezměte si to z pohledu prodeje odkazů. Články se zpravidla umisťují alespoň na rok a obsahují obvykle 3 odkazy. Cena se pohybuje maximálně do 200 Kč – prodali byste někomu 3 odkazy na svém webu za 200 Kč na rok? Jinými slovy jeden odkaz na měsíc maximálně za 5,50 Kč? Druhý problém je, že řada solidních webů jen z PPC vydělá za pár dní víc jak z publikace levného PR článku. Má smysl dráždit čtenáře nekvalitním balastem jen kvůli zvýšení měsíčního zisku o pár procent? Třetí zadrhel je affiliate. Pokud je za běžné půjčkové konverze několik set korun, není snad pro mě výhodnější raději publikovat vlastní článek s affil odkazem místo PR blábolu za stovku? I kdybych měl jedinou konverzi za rok, budu na tom finančně přinejhorším stejně!

Schizma PPP inzerentů

Klasické PR weby už mají díky Google ZOO docela po žížalkách, takže dnes vzniká trochu schizma. Inzerenti stále chtějí své PR článečky za pár desítek korun. Jenže dnešní PPP web už musí mít vyhraněné téma, musí mít solidní odkazový profil, ranky a také nějaký obsah. A obsah se nemůže přidávat automaticky. Vybudovat takový web stojí docela dost času, takže pak autor logicky nemá důvod publikovat článek za pár korun. A z druhé strany ho drtí opravdu kvalitní obsahové blogy a magazíny profesionálů a nadšenců, které ho obsahem převálcují. Prostor pro PPP weby se tedy značně zúžil, protože jejich další tvorba je náročnější, ale zároveň se musí cenou udržet pod solidními obsahovými weby.

Kam dál s PPP?

Velice striktně bych weby rozčlenil na SEO balast a opravdové blogy a magazíny, protože mají diametrálně odlišnou klientelu i ceny. PR weby na tom nejsou zrovna dobře a nejspíš bude ještě hůř. Pro obsahové weby bude opravdu nutné pečlivě budovat klientelu, která bude chtít kvalitu a bude ji schopná zaplatit. To rozhodně nebudou různí SEO šášulové nakupující spam články za pár korun. Spíš vidím možnosti u solidních firem, což bude obnášet pořádný offline marketing a zapojení kvalitních SEO agentur. Cena takových článků však bude začínat minimálně na stokorunách jen za umístění. Články musí být kvalitně napsané a ideálně musí obsahovat i nějaké obrázky, diagramy atd. Prostě skutečný press-release a ne spam-release v českém provedení.

Pro majitele webů bude důležité tyto poptávky oddělit od běžného odpadu. Já jsem již třeba na poptávky rezignoval a kontroluji je jen nahodile. Nezajímají mě jen dobře placené poptávky, ale bohužel většina je takový šrot, že mě nebaví se tím prohrabávat. Třeba by pomohlo vybudovat nastavitelný filtr poptávek a co by prošlo, mohlo by chodit přímo na mejl.

Novým majitelem KupClanek.cz je Michal Kubíček a v posledních dnech se stal i spolumajitelem PlaCla.cz. Michal je zkušený online podnikatel, nezbývá tedy, než popřát hodně úspěchů a držím palce se změnami k lepšímu. Snad se i my tvůrci kvalitnějších webů dočkáme zajímavých nabídek.

Prokletý zisk

V moderním peněžním systému je spousta problémů. Například jsou peníze zcela nekryté a objem finančních operací naprosto neodpovídá reálné distribuci zdrojů. Jedním z hlavních problémů je však to, že současný ekonomický systém byl zcela převálcován vývojem technologií. Současný systém orientovaný zisk nás nutí uměle brzdit vývoj a uměle udržovat zbytečnou zaměstnanost. Kvůli zisku také uměle udržujeme či dokonce vyrábíme řadu problémů, které páchají enormní škody a krom strašného plýtvání a devastace životního prostředí také stojí životy milionů lidí ročně.

Plánované zastarávání

Pokud bychom vyvíjeli něco pro vlastní potřebu, bude to maximálně kvalitní a robustní, aby to vydrželo co nejdéle a fungovalo co nejlépe. Naopak pokud něco vyvíjíme pro zákazníka, je takový produkt zcela nežádoucí. Dobrý produkt se rozpadne den po skončení záruky a ideálně má nějaké části, které se ještě dříve opotřebí „běžným používáním“ a musí se vyměnit. Firmy zcela záměrně vyvíjí výrobky tak, aby rychle zastarávaly či aby se časem porouchaly. Této úmyslné výrobě nekvalitních šmejdů se vznešeně říká plánované zastarávání. Dokážeme vyrobit špičkové a kvalitní výrobky, místo toho plýtváme drahými surovinami na výrobu zmetků, které se vzápětí pokazí. Protože se to vyplatí a přináší to zisk.

Léčíme neléčíme

Moderní medicína obvykle léčí pouze symptomy nemocí, samozřejmě není žádný zájem pacienta skutečně uzdravit. Pacient je cenný zdroj zisku a je třeba ho co nejdéle udržovat ve stavu, kdy z něj ten zisk plyne. Spousta doktorů by v životě nevzala léky, které předepisují svým pacientům. Tlak farmaceutických lobby se zcela otevřeně snaží o zákaz jakýchkoliv alternativních metod či přírodních léčiv a pod hrozbou zákonných sankcí nutí lidi k povinnému očkování, povinné (a často zbytečné) zdravotní péči a (preventivně) cpe do pacientů jedy. Přitom je nekonečná řada příkladů, kdy byly léky či potravinové doplňky účelově protlačeny schvalováním přes jejich zjevnou nebezpečnost. Zdravotní pojišťovny zaplatí lékařskou péči, ale neplatí prevenci – protože z prevence neplyne zisk, zato z léčby ano.

Brzda výzkumu

Současný systém, orientovaný výhradně na zisk, brzdí potřebný výzkum. K řadě problémů existuje řešení, ale patenty skupují společnosti, pro které je daný patent nežádoucí konkurence. Názornou ukázkou může být například alternativní pohon aut. Přestože existuje řada řešení, díky obrovskému tlaku naftového průmyslu se prosazují jen těžko. Nové technologie se musí zákazníkům poskytovat po kouskách, aby přinesly maximální zisk.

Další problém je čím dál větší důraz na aplikovaný výzkum, tedy takový, který pouze zdokonaluje již známé technologie. Abstraktní výzkum je velice nejistý, zdlouhavý a také drahý. Pro firmy i politiky je proto logicky značně neatraktivní, protože z aplikovaného výzkumu je zisk velmi rychle a výsledky jsou předvídatelné. Jenže současné technologie vznikly právě díky abstraktnímu výzkumu v minulosti, aplikovaný výzkum zpravidla nepřináší převratné nové poznatky, protože se nezabývá zcela novými a nevyzkoušenými postupy. Ovšem abstraktní výzkum nenese rychlý zisk a to akcionáři neradi vidí, takže pryč s ním…

Technologie jsou

Většina současných problémů je dávno technologicky vyřešená, popřípadě by se daly relativně snadno a hlavně velmi rychle vyřešit. Dokážeme letět na měsíc, dokážeme obrábět věci o rozměrech nanometrů, dokážeme transplantovat většinu orgánů, dokážeme provést kvantovou teleportaci a umíme řadu dalších technických zázraků. Přesto ročně umírají miliony lidí hlady nebo na běžné a snadno léčitelné nemoci. Protože je ekonomicky nevýhodné je léčit anebo živit. Ba dokonce je to nežádoucí, protože bychom si v nich vybudovali konkurenci.

A co my s tím?

Nemůžeme vyřešit problémy celého světa, ale také nemusíme tyto problémy zbytečně násobit. Mrzí mě, že kvůli zisku řada firem i politiků doslova zabíjí (svou úmyslnou nedbalostí, nekvalitou výrobků, nezájmem, plýtváním…). Zkusme nebýt posedlí jen ziskem a nedívejme se pořád jinam jen proto, že zrovna nejde o krk nám. Osobně se snažím dělat užitečné projekty a ne různé online nesmysly jen proto, že na tom snadno někoho oškubu. Lidé okolo nejsou jen statistika UIP a konverzí…

Kauza embedování videí u soudu

Se zájmem sleduji poslední kauzu odsouzení jednoho provozovatele embed video serveru. Jako fotograf a textař se s rozkrádáním autorských děl setkávám dnes a denně. Tuto kauzu berte jako úvod k dalším peprným článkům na téma rozkrádaní autorského obsahu. Jedná se o typickou ukázku toho, kdy mladý trouba pomocí embedingu zcela vědomě a úmyslně obchází autorský zákon (ovšem tentokrát neúspěšně). Výsledkem je obvykle obrovská škoda, kdy je zaplacen pouze zlomek nebo dokonce nic, přitom dotyčný pachatel z toho má jen nepatrný zisk. Bohužel třeba na webtrh.cz denně vidíme v poptávkách i nabídkách podobně pochybné projekty a ve fórech je řada lidí obhajuje. Ovšem jen do doby, než se krade jejich obsah – pak je najednou oheň na střeše…

O co šlo?

V tomto konkrétním případě dotyčný embedoval přes 2400 filmů na svém webu, což soudy shledaly jako problém. Soudní zdůvodnění je poměrně podrobné a je dobře, že konečně někdo nazval různé pochybné praktiky pravými jmény. Podrobnosti kauzy můžete najít například v článku p. Dočekala, i když k některým jeho komentářům mám silné výhrady. Je na místě upozornit, že soud v žádném případě netvrdil, že nelegální je odkazovat. Ovšem embed není jen pouhý odkaz, jak se stále snaží někteří chytráci tvrdit.

Vyčíslení škod

ČPU vyčíslila škodu ve výši 10-20 Kč za shlédnutí, což je méně než cena nejlevnějších DVD. Přesto tímto výpočtem dospěli na základě návštěvnosti k částce ve výši 122 milionů Kč. Pokud by uživatelé (díky podobným zlodějům) neměli žádnou snadnou cestu ke kradení filmů, museli by buď do kina (100+ Kč) nebo koupit DVD (25+ Kč). Řečičky, že přece taková cena za shlédnutí je nereálná, nelze brát vážně. Když ukradnu kolo, také nemohu tvrdit, že za peníze bych si ho nekoupil. Dotyčný nakonec z uvedené škody zaplatí směšná 3 % (byť jsou to 4 miliony). Trest považuji za docela drsný, na druhou stranu reálně způsobená škoda byla opravdu značná a rozhodně vyšší než výše trestu. Alespoň se stovky dalších podobných darebáků poučí, že zlodějina má (někdy) vážné následky.

Kauza je pouze špičkou ledovce

Souhlasím, že by se mělo autorské právo dost zásadně novelizovat. Souhlasím také, že dotyčný pouze zneužíval jiného zdroje a sám nebyl poskytovatelem kradených filmů. Na druhou stranu velmi oceňuji, že konečně někdo takový dostal pořádně za uši a konečně někdo nahlas řekl, že zobrazovat bez svolení cizí obsah na vlastním webu je krádež. Je jedno, zdali se bavíme o RSS, hotlinku či embedu – vše se masivně zneužívá k vědomému a systematickému obcházení autorského zákona. Bohužel, podobných případů jsou jen v ČR nejméně stovky. Vážným problémem je ovšem zejména nevhodně vyřešené vyhledávání obrázků na Google či sdílení cizího obsahu na sociálních sítích, které také účelově obchází zákon a páchá prakticky totéž, navíc to menším zlodějíčkům poskytuje inspiraci i argumenty.

Proč nemáme televizi a nečtu noviny?

Možná to někoho udiví, ale nemáme doma televizi a noviny jsem nečetl už asi od Vánoc. Maximálně přelouskám titulky ve frontě na nákup a mrknu na online zpravodajství, bohužel všechno je to jedna velká mediální žumpa.

Nefunkční média

V TV zprávách či v novinách se již o těch podstatných věcech nedočtete, dokonce ani v ČR. Stali jsme se součástí západních mocností a tím pádem se o některých věcech zásadně nikdy nemluví ani nepíše. Média nás opomínají informovat o různých „drobnostech“, jako například že valnou část předpisů EU odhlasujeme čistě formálně a už dávno o spoustě věcí nerozhoduje dokonce ani náš směšný parlament. O podnikání si taky nepočtete – nebo jste snad někde postřehli takové „drobnosti“ jako plné ručení osobním majetkem u nových s.r.o. či již konečně zrušené plátcovství DPH při přijetí či poskytnutí služby v rámci EU? V poslední době můžeme zmínit třeba mohutné protesty v Turecku, celosvětové protesty proti Monsanto, kauzu kolem šmírování internetu ze strany americké NSA či demonstrace v Egyptě a Brazílii a válku v Sýrii. Co z toho bylo objektivně a dostatečně prezentováno v TV či novinách? Nic! Zato o různých celebritách, katastrofách, trestných činech a zvířátkách se dozvíme každý den.

Jiné mediální kanály

Možná si říkáte, že jsem totální ignoramus a nezajímám se o dění okolo. Jenže hlavní média nesleduju právě proto, že mě zajímají podstatné věci. Moje zpravodajství supluje překvapivě Facebook. Pro úzkou skupinu přátel by to nefungovalo, ale když máte v „přátelích“ 700 lidí doslova z celého světa, dozvíte se toho docela hodně. Člověk by nevěřil, že několik set protestních akcí proti Monsanto či hodně nedemokratické a brutální zásahy proti mohutným demonstracím v Turecku či Brazílii tak nějak „ujdou“ pozornosti hlavních českých médií. Je docela zajímavé, jak se zásadně odlišují zprávy sdílené po FB od těch „oficiálních“. Po sociálních sítích koluje hromada článků a fotek, které ve zprávách či novinách neuvidíte a které se někdy velmi zásadně liší od oficiálního zpravodajství. Na Youtube je také spousta zajímavých videí a je z nich jasné, že události často probíhají docela jinak, než jak nám to prezentují „nezávislá“ média.

Proč média nefungují?

Otázkou je, proč média prakticky nefungují a zásobují nás balastem a propagandou, zatímco některé podstatné problémy zcela zjevně ignorují? Základem demokracie by měla být i funkční média, tuto funkci však dnes plní jen menšina drobnějších oborových portálů, blogy a sociální sítě. Problém je, že tyto informace sleduje jen část vzdělanější populace, která je v těžké menšině proti bulvárem masírované mase. Otázkou je, kdo ta média vlastní a proč takto nefungují – je to z lenosti, blbosti nebo je za tím i něco dalšího? Nebo je většina lidí tak tupá, že snesou jen bulvár a černobílé problémy?

SEO aneb oblbujeme vyhledávač

Poslední dobou vidíme všude samé SEO, optimalizace, linkbuilding, responzivní design a kdo ví co všechno ještě. Můj osobní názor ovšem je ten, že skutečné SEO v původním významu je téměř mrtvé a dnes se do něj míchá spousta věcí, které SEO buď nejsou anebo se jedná o prachsprosté cílené obelhávání a oblbování vyhledávačů a uživatelů (hezky se tomu říká internet marketing).

Co je SEO?

O SEO se vedou sáhodlouhé spory, já pod tímto termínem rozumím původní význam – tedy „search engine optimization“. To jsou takové techniky, které mají vyhledávači usnadnit porozumění obsahu webu a pochází z doby, kdy fulltextové vyhledávače teprve začínaly. Takové SEO je už dnes opravdu téměř mrtvé. Zčásti kvůli výraznému pokroku vyhledávačů a z části také kvůli masovému zneužívání a spamování ze strany „SEO expertů“.

Potřebuje vyhledávač technické SEO?

Vyhledávače dávno umí text analyzovat i bez různých pomůcek čistě na základě tvrdé statistiky a raději si nedomýšlím, jak dokonale již ovládají jazyky a učení. Podívejte se na Google Translator – na člověka sice nemá, ale je velmi chytrý. A na rozdíl od lidí dokáže analyzovat miliardy stran textu v řádech hodin. Na základě ruční kalibrace a statistiky jistě dokáže slušně odlišit přirozeně napsané texty od „SEO“ blábolů, které jsou nacpané frázemi a klíčovými slovy. Stačí mu analyzovat pár stovek knih bez „optimalizace“ a hned má kalibrační statistiku… V posledních několika letech dost frčí i analýza obrázků. Navíc z textu okolo obrázku, názvu souboru a popisků si vyhledávač umí udělat solidní představu i bez pomocných tagů (alt a title).

Jak funguje moderní SEO?

Za prvé se do SEO cpe design, validita kódu a další nesmysly. To se SEO možná souvisí, ale rozhodně to není SEO. Prodej či výměna odkazů rozhodně není „optimalizace“, je to marketing. Grafika nebo kódování nemají na SEO vliv, pokud nejsou opravdu velmi nekvalitní. Konec konců moderní CSS a XML má nesrovnatelně složitější zápis než třeba kdysi tabulkové designy a vnitřnostem CMS už za chvíli budou rozumět jenom programátoři. Takže jakápak optimalizace či validita? Zbytek moderního SEO v podstatě sestává z klasických on-site postupů, tedy vyplnění autora, klíčových slov, titulků, alt tagů a vhodné popisování obrázků a odkazů. Samozřejmě se také vyrábí texty se „správnou“ hustotou klíčových slov, uměle se tato slova dávají do nadpisů atd. – jaký to má skutečný vliv ale nikdo pořádně neví. SEO šikulové totiž tak masivně spamovali alt tagy, titulky a klíčová slova, že prostě donutili vyhledávače tyto údaje nebrat příliš vážně. Totéž platí pro zneužívání atributů nofollow u odkazů, které už vyhledávače prokazatelně indexují. Tzv. linkbuilding, což většinou není nic jiného než chytrý odkazový spam, dostal situaci tak daleko, že dnes dokonce můžete dostat penalizaci za příchozí odkazy a klasická výměna odkazů je téměř k ničemu.

SEO či SES?

To co dnes „SEO“ šamani rozumí pod pojmem optimalizace by se spíš mělo jmenovat SES – Search Engine Screwing. V podstatě jde pouze o to, jak vyhledávači podsunout odkazy a text (často zcela nerelevantní), které mi přinesou větší pozici v SERP. To ale není optimalizace, to je docela obyčejný marketing. Navíc často prováděný hodně silově v podobě různých pochybných praktik, spamu, chrlení miniwebů a linkfarem s bezcenným obsahem, násilné vkládání odkazů do komentářů pod články, do diskuzí a sociálních sítí a další podobné „optimalizační“ techniky. Díky tomu nastaly dvě věci – lidé částo odmítají přirozeně odkazovat a za druhé spameři a „SEO“ mistři se vyšvihli tak vysoko, že donutili Google tvrdě zasáhnout. Bohužel to bylo pořád málo. Dodnes na spoustu frází naleznete místo informací naprosto bezcenné weby.

Jde to i jinak

A víte co je nejsmutnější? Že ono to jde i bez toho. Vyhledávače mají nejraději text, ideálně větší množství, které se jim dobře analyzuje. Stačí mít dobrý blog nebo kvalitní informační web. Neřešíte klíčová slova v textu, nepíšete nesmysly nebo bulvární žvásty do titulků a nespamujete odkazy ani obrázky. A ono to funguje. Návštěvnost roste, ne sice raketově, ale postupně se stabilně zvyšuje. Ale chce to dělat kvalitní obsah, chce to čas a není to na rychlé zbohatnutí. Na druhou stranu vám takové weby vydrží mnoho let a nemusíte se bát žádných postihů. Nemusíte neustále sledovat nové SEO trendy a neustále něco měnit. ChemickePokusy.cz mají 13 let a Rockhound.cz 10 let – přestály všechny změny v SEO, nikdy nedostaly ban a nikdy jsem „SEO“ moc neřešil. Maximálně jsem přidal pár odkazů na tematických webech a popisné tagy do kódu.

Kyperská euroloupež

EU posledních 14 dní hýří řečičkami o pomoci, spoluúčasti bank či o „rušení daňového ráje“ na Kypru. Všechno jsou to však účelové lži, které mají zakrýt pravou podstatu věci. EU svou nezodpovědnou politikou způsobila obrovský ekonomický problém a teď vyráží klín klínem a postupně okrádá občany. Kypr je jen další zastávkou, ale postupně se přitvrzuje.

Spoluúčast bank

Představitelé EU bez váhání sanovali řecké problémy, půjčili Itálii, Irsku či Španělsku. U Kypru se ale najednou měří jiným metrem a hned se žvaní o „spoluúčasti bank“. V první řadě byly problémy Kypru způsobeny zejména nedobrovolným odpisem řeckých dluhů, které rozhodně nezavinili jeho obyvatelé. Jakmile došlo na realizaci, najednou se ukázalo, že tzv. „spoluúčast bank“ bude mít podobu plošného zdanění vkladů občanů a firem a zestátnění penzijních fondů. EU to nazývá mimořádnou daní, není to však nic jiného než sprostá krádež peněz těch, kteří nežili na dluh. Banky přitom mohou být v klidu. Nedobytné úvěry zaplatí občané a firmy na Kypru, daňoví poplatníci celé EU se složí na záchranný balíček a banky za své nezodpovědně poskytnuté úvěry dostanou zaplaceno. Část sice bude třeba odepsat, ale to zcela jistě vyřeší přeprodej ztrátové části nějaké dceřinné firmě, která potom zbankrotuje, zatímco zisk potichu poputuje do poboček mimo EU.

Následky eurokrádeže

Následky na sebe nenechají dlouho čekat a budou pro Kypr i zbytek EU strašné. Většina zahraničních firem a nejspíš i řada domácích z Kypru odejde jinam, nejspíš daleko mimo dosah EU. Kypr právě přišel o desítky miliard EUR. Důvěra v EU i v banky se rázem ocitla na bodu mrazu. Lidé nebudou ochotni spořit na penzijním fondu či ukládat peníze do banky, aby o ně opět nepřišli. Budou držet hotovost, nakupovat v hotovosti a řada bohatších lidí vyveze úspory úplně mimo EU. To bude pro bankovní sektor velká rána, škody v důsledku „plošného zdanění“ už teď výrazně přesahují „pomoc“ z EU. Další dlouhodobé a nepřímé následky odlivu firem budou snížení výběru daní a v důsledku odlivu zaměstnavatelů i nárůst nezaměstnanosti. EU však jako vždy řeší problém rychlou záplatou a absolutně nepřemýšlí, že právě způsobuje obrovský problém do budoucna. EU dala jasně najevo, že ji názor či blaho občanů absolutně nezajímá a její jedinou snahou je chránit euro, bankovní korporace a politiky za každou cenu.

Kyperský daňový ráj

Německo se nechalo slyšet, že „daňový ráj“ na Kypru musí skončit. Za prvé Německo nemá co diktovat Kypru daňovou politiku. Navíc Kypr není ani zdaleka daňový ráj typu Sejšel či Kajmanských ostrovů, pouze nemá tak neuvěřitelně přebujelou byrokracii a nehorázně vysoké daně jako zbytek „vyspělé“ Evropy. Proto tam také investuje řada firem. Tedy investovala – po krádežích v režii EU většina zahraničních firem odejde. Kypr si dovolil lákat investory a neždímal občany až na krev, proto má být nyní potrestán.

V rámci současné kyperské kauzy je ale podstatná jedna věc – oficiální média do jednoho drží hubu a krok a nikdo otevřeně neřekne, že celý problém způsobila zcela záměrně především elita EU, ruku v ruce s bankovními domy. Jádro problému leží hluboko v nekrytém měnovém systému, kdy se neustále roztáčí kolotoč dluhů. Reálný výkon ekonomiky již ani náznakem neodpovídá oficiálnímu stavu financí a ekonomický „růst“ se dosahuje tištěním biliónů nekrytých EUR, děsivě vysokým zdaněním a masivním přerozdělováním. Celá tato nepřehledná struktura má ale jeden velmi jednoduchý účel – umožňuje přesouvat obrovské množství zdrojů a peněz tak, aby část skončila u jistých zájmových skupin. Aby se zakryly tyto věci, je třeba veřejnosti podsouvat bláboly o „zlých podnikatelích“ a „daňových rájích“, kde lidem údajně utíkají miliardy na daních. Útočí se na nejnižší lidské pudy a cíleně se štvou lidé proti sobě a vzbuzuje se zlost a závist. Pravda je ta, že přebujelý bankovní sektor na Kypru skutečně je a že lidem utíkají miliardy – obojí ale způsobili především politici ruku v ruce s bankovními korporacemi. Rozhodně ne ruští investoři, kyperské firmy nebo snad dokonce řadoví kyperští občané. Tito lidé společně se všemi dalšími občany EU ale budou celé toto eurodobrodružství financovat.

Co z průšvihu na Kypru plyne pro nás?

Nedělejme si iluze, Kypr byl pouze testovacím územím pro elity EU, co ještě u občanů projde. Vznikl extrémně nebezpečný precedens, který umožňuje kdykoliv v budoucnu se stejnou rétorikou sáhnout po plošném zdanění úspor či zestátnění spoření a penzijních fondů. Jasně z toho vyplývá, že je krajně nebezpečné držet jakékoliv úspory či podnikání v rámci dosahu EU, protože o ně můžete kdykoliv bez varování přijít. Kdo si myslí, že přeháním, ať si najde něco o měnové reformě u nás v padesátých letech. Pro mě osobně je to další výrazná motivace zmizet z EU.

Nekryté peníze – fungování a následky

Je velmi zajímavé, že jen naprosté minimum lidí tuší, odkud se vlastně berou peníze a jak fungují. Je to jedno z obrovských tabu moderní společnosti. Tento článek je jakýmsi východiskem pro několik dalších mých úvah či názorů, které mají už velmi reálné dopady na podnikání a také přístup k němu i k daním a dalším důležitým věcem.

Ekonomika vs. současný monetární systém

Celý obor ekonomie není zcela závislý na dnešním typu peněz, jedná se totiž o společenskou vědu, která funguje i ve společnosti s jiným druhem platidel, včetně směny zboží a služeb. Valná část dnešní ekonomie ovšem vznikla a byla otestována výhradně v tomto systému. Ekonomie je společenská věda, která na rozdíl od přírodních věd nemůže provádět snadno ověřitelné experimenty a objekt svého zájmu pozoruje v reálném čase a nepřímo. Jakékoliv prognózy nebo modely vychází z různě přesné statistiky a zkušeností tvůrce. Je proto třeba být v přístupu krajně obezřetný, mnoho současných přístupů totiž vzniklo v systému moderních (nekrytých) peněz a v jiném prostředí vůbec fungovat nemusí.

Jak vznikají peníze?

Všeobecně rozšířený názor je stále ten, že peníze jsou kryty zlatem, popřípadě aktivami státu – tedy například státními podniky, pozemky a dalšími formami majetku. Peníze podle lidí vytváří centrální banka. Půjčky jsou podle všeobecného mínění kryty z vkladů dané banky. Tak to ovšem už dávno nefunguje. Moderní peníze totiž vznikají jako dluh. Někdo (osoba, firma, stát…) se zaváže v budoucnu splatit dluh o určité výši. Banka peníze nevezme ze svých rezerv či vkladů, ona je zcela natvrdo vytvoří z ničeho a pustí do oběhu. Dotyčný dlužník poté peníze splácí a tím zase peníze zanikají. Jedná se samozřejmě o zjednodušení, obvykle v cyklu figuruje komerční banka, centrální banka a stát a různě si přeposílají úvěry, dluhopisy a další „cenné“ papíry, ale to na principu nic nemění – jedná se pouze o kouřovou clonu, aby tento trik nebyl tolik vidět.

A kde se stala chyba?

Vytvoření nových peněz je tedy v podstatě založeno na závazku někoho, že v budoucnu vytvoří nějakou hodnotu. Mohli bychom tedy říci, že peníze jsou kryty důvěrou dlužníka i věřitele. Banka však peníze vyrábí z ničeho a v podstatě nic neriskuje. Primárním problémem je tedy zejména to, že banky mohou vytvářet téměř neomezené množství peněz, které vůbec neodpovídá skutečné produkci a reálnému „bohatství“. Rychlost vytváření peněz se liší v závislosti na státních regulacích, v podstatě se ale pouze jedná o poměr problémů způsobených centrální bankou a komerčními bankami – celková velikost problému se ale nemění.

Banka sice neriskuje nic, ne tak již dlužník. Obvykle se požaduje ručení reálným majetkem. Banka tedy nemůže prohrát – pokud dlužníci nezaplatí, v nejhorším případě peníze odepíše, ale neztratí žádný skutečný majetek. Obvykle ale výměnou získá auto, nemovitost či další použité záruky, které navíc často převyšují cenu dluhu. Pokud dlužník peníze vrací, musí platit i úrok z dluhu – a banka na tom opět vydělá.

Zásadní problémy tohoto mechanizmu jsou hned dva. Už z principu tvorby peněz je jasné, že peníze na zaplacení úroku nikdy nevznikly. Pokud peníze na úrok neexistují, nemohou být zaplaceny. A to znamená jediné – určité procento dlužníků nikdy nemůže dluh splatit, protože peníze na jejich dluh nikdy neexistovaly. Je to systémově zabudovaný a nevyhnutelný bankrot určité části populace. Tento zabudovaný bankrot je hnacím motorem korupce. Druhý problém je méně zřejmý. Banka v případě splacení i nesplacení vždy vydělá, buď získá navíc úroky (za které nakoupí majetek), nebo získá přímo majetek z exekuce. Tato vlastnost znamená v praxi to, že banky neustále bohatnou na úkor ostatních a neustále tak zvyšují nerovnost obyvatel.

Bezzubá centrální banka

Většina lidí si myslí, že peníze vyrábí centrální banka, která kontroluje také sílu měny. To je pravda pouze částečně, protože rychlost tvorby peněz (tedy rychlost poskytování úvěrů) ovlivňuje centrální banka pouze výší úrokové sazby. Když chce úvěry přiškrtit, tak úroky zvedne a množství nových úvěrů klesá a naopak. Jedna věc je však nezvratná – množství peněz v oběhu se musí neustále zvyšovat, jinak by došlo ke splacení všech dluhů a moderní peníze by přestaly existovat. Díky tomu „ekonomika“ zdánlivě neustále roste, ve skutečnosti to ale může být naopak. V oběhu jsou totiž mraky ničím nekrytých peněz, které vůbec neodpovídají reálné produkci. Pokud se k tomu přičte ještě hromada státních regulací, masivní přerozdělování peněz a jednotlivé státní měny, vzniknou temné vody, kde můžou bankovní žraloci lovit jak se jim zlíbí.

Co způsobují moderní nekryté peníze?

Moderní peněžní systém je nehorázné svinstvo, protože devastuje celou společnost. Drastickým způsobem zvyšuje nerovnost obyvatel, kdy skupinka bohatých neustále bohatne a postupně ukrajuje ze střední vrstvy, která se postupně sune do vrstvy chudých. Samotný tento jev je velmi nežádoucí, protože například vytváří extrémně korupční prostředí, koncentruje moc v rukou několika málo „vyvolených“ a umožňuje manipulovat s celým pracovním trhem, který je uměle podhodnocen.

Další nepříjemný jev jsou spekulace – na burzách se obchodují měny, dluhopisy, akcie, opce a future kontrakty. Jen jednotky procent z těchto „cenných“ papírů jsou kryty skutečnou hodnotou, zbytek jsou pouhé spekulace, papírky, bubliny… prostě podvod.

Světlo na konci tunelu

Moderní monetární systém má však i jednu „milou“ vlastnost. Aby se množství peněz v oběhu zvyšovalo, je třeba poskytovat čím dál více půjček. Množství peněz v oběhu se zvyšuje, tím ovšem zároveň znehodnocují (ředí) cenu již existujících peněz. Rychlost propadu hodnoty peněz ukazuje inflace. Pokud však bude rychlost poskytování úvěrů příliš velká, inflace se dostane nad zvladatelnou hranici a celý peněžní systém se zhroutí. (Americký dolar ztratil za cca 100 let přibližně 97 % své hodnoty, česká koruna zvládla ztratit cca 85 % hodnoty za pouhých 20 let!) Pokud naopak bude poskytnutých úvěrů málo, začne inflace klesat a dokonce může začít hodnota peněz růst (to je deflace). Pokud ovšem příliš vzroste deflace, systém se opět sesype. Kouzlo celého systému je v tom, že čím více peněz je v oběhu, tím hůře se kontroluje a tím více se zužuje prostor mezi inflací a deflací. Celý systém je tedy ze své definice sebedestruktivní – jakmile nebude kam expandovat a jak propojovat trhy, bude postupně ubývat prostor pro manipulaci měny až nakonec nevyhnutelně dojde k měnovému bankrotu. A měnový bankrot bude velmi výhodný pro ty, co skutečně něco vyrábí nebo produkují. Naopak pro různé spekulanty a vlastníky papírových firem a „cenných“ papírů to bude pohroma.

A co z toho plyne pro nás? Měli bychom si držet přiměřený a zvladatelný (fyzický) majetek, nežít na dluh a podnikat v oborech, které skutečně něco produkují. Moderní bankovnictví neprodukuje nic, pouze skrytě ožebračuje populaci, spekuluje a snaží se, aby se na tento měnový podvod přišlo co nejpozději. Státy jdou bankám na ruku a řeší jejich maléry, protože pád měnového systému by znamenal i pád politiků, kteří jsou v tomto podvodu namočeni až po uši. A banky ani státy v žádném případě nechtějí svobodného, vzdělaného a nezadluženého člověka – takový člověk se totiž špatně ovládá, protože ho nelze nijak snadno vydírat ani oblbovat.